Strom terezínských dětí

Ve středu 19. listopadu 2025 nám bylo velkou ctí podílet se spolu s Českou školou Adliswil na organizaci setkání našich dětí s panem profesorem Ivanem Lefkovitsem a společně tak uctít první výročí vysazení Stromu naděje v zahradě velvyslanectví.

Přípravy ve škole na osobní setkání s tak výjimečnou osobností byly pečlivé a děti nás nezklamaly. Pana Lefkovitse zásobily množstvím dotazů a otevřeně se ptaly na jeho vzpomínky a zkušenosti z koncentračního tábora. Pan profesor mluvil poutavě, s hlubokou lidskostí a smířlivostí, která byla ve středečním podvečeru silnou připomínkou ryzího lidského rozměru jeho příběhu.

Velké poděkování patří Ceskému Klubu Zúrich za spoluúčast na projektu, Czech Embassy Bern za vstřícnou a velkorysou podporu, Anitě Winter, ředitelce Gamaraal Foundation, za osobní účast a za její zásluhy, Památníku Terezín za laskavé zapůjčení části putovní výstavy Vzpomínky z Terezína se jménem Malá pevnost očima fotografa Jana `Šibíka. Velké poděkování patří Miroslavu Veselému za poradenství a inspirující setkání u toho prvního Stromu naděje v Terezíně. V neposlední řadě Leandře de Pol a Alexu Steinerovi za krásný hudební doprovod. 

Znáte příběh Stromu naděje? Pokud ne, zde si můžete přečíst jeho přiběh:

V Terezíně roste strom, který má zvláštní a velmi dojemný příběh. Na první pohled vypadá jako obyčejný javor – jeho větve se v létě zelenají a na podzim září červenou a zlatou barvou. Ale když se k němu přiblížíte, uvidíte malou tabulku. Na ní stojí, že tento strom zasadily děti, které žily v Terezíně během druhé světové války. Bylo to v roce 1943, právě na židovský svátek stromů. Z původního javoru dnes zůstal jen zbytek kmene, důsledek řádění obrovské povodně v Terezíně. Vedle něj ale čiperně vyrůstá jeho přímý potomek.

Tehdy byl Terezín místem, kam byli za války zavřeni židovští lidé. Byl to smutný, uzavřený svět. Děti tam nemohly chodit do školy, běhat po louce ani si hrát na hřišti. Mnohé z nich přišly o své domovy i přátele. Přesto se jejich učitelé nevzdali. Tajně je učili číst, psát, zpívat a malovat. Chtěli, aby děti nezapomněly, že i v těžkých časech může v člověku zůstat světlo.

Jednoho zimního dne se rozhodli, že zasadí stromek – symbol života, odvahy a víry v lepší budoucnost. Ale protože venku byla zima a země zmrzlá, museli být velmi opatrní. Jeden z dospělých schoval malý javor do gumové boty, aby si ho nikdo nevšiml. Děti ho pak zasadily do malé plechovky se zeminou. Každý den k němu chodily, dávaly mu vodu a přály si, aby jednou vyrostl do nebe. Na jaře, když slunce konečně začalo hřát, stromek přesadily na dvorek. Dávaly na něj pozor, i když samy měly málo jídla a sil.

Čas ubíhal a z Terezína postupně odjížděly vlaky – plné lidí, i dětí. Mnoho z nich se už nikdy nevrátilo. Paní učitelka Irma Lauscherová přežila a nikdy nezapomněla. U stromku spolu s dalšími návštěvníky tiše vzpomínala na své malé žáky. Pro ni to nebyl jen strom – byl to živý památník odvahy, přátelství a lásky, kterou tehdy děti v sobě měly.

Po válce se o Terezínu dlouho moc nemluvilo. Lidé se báli vzpomínat. Ale Irma a její manžel Jiří Lauscher o stromu vyprávěli všem, kdo chtěli naslouchat. Vodili návštěvníky na hřbitov a ukazovali jim javor, který tam stále rostl. A tak se stalo něco krásného – příběh stromu se rozletěl do světa. Lidé v různých zemích začali sázet nové stromy – potomky toho terezínského javoru. Každý nový strom nese dál poselství dětí z Terezína: že i v temnotě může vyrůst život, pokud mu dáme naději.

Dnes roste jeden takový strom třeba v Izraeli, další v Německu, v Americe i ve Švýcarsku. Právě ve Švýcarsku byl před časem vysazen stromek, který zasadili český prezident Petr Pavel a pan profesor Ivan Lefkovits. Tehdy tam stál i malý kousek Terezína – kus příběhu, který nikdy nesmí být zapomenut. Až budete odcházet, nezapomeňte se na malinký javůrek v zahradě Velvyslanectví podívat. A když k němu přijdete, možná vám připomene, že i z velkého smutku může vyrůst něco krásného – že život a dobro mohou znovu vyrašit, stejně jako z malého semínka vyroste nový strom.